Spolek celníků České republiky

 

Promiňte mi to poněkud familiérní oslovení, ale myslím, že pod tímto jménem znala ing. Leo Černého drtivá většina kolegyň a kolegů – celníků. Leoše - Celníka, který věnoval svému milovanému povolání více než mnoho, často i na úkor rodiny.

 

Dovoluji si napsat několik vzpomínek na „našeho“ Leoše, jak se mi připletl do života.  Poprvé jsem se s ním setkal  ještě co by student střední ekonomické školy v Prostějově. Bylo to na jaře r. 1967, kdy jsme se pomalu chystali k maturitě. Zavolal si mne do ekonomického kabinetu můj třídní profesor. V kabinetě seděl kromě mého třídního profesora sympatický mladý muž. Pan profesor mi onoho muže představil – jednalo se o tehdejšího vedoucího prostějovské celní odbočky. Leo Černého. Jako absolvent této školy přišel totiž „lanařit“ nové adepty do cechu sv. Matouše. Dlouho mne přemlouvat nemusel a rychle jsem na jeho nabídku  přikývl. A tak se díky Leovi ze mne stal celník. Nastoupil jsem na celnici do Olomouce a do Prostějova jsem musel počkat, až se uvolní místo. To se mi do života Leo připletl podruhé. Jako schopný a perspektivní celník byl povolán do Prahy. Měl se stát jedním z týmu lidí, kteří měli vytvořit v r. 1969 nové Celní ředitelství pro ČR a tím se uvolnilo na prostějovské celní odbočce volné funkční místo a já jsem se mohl tím pádem stát jedním z prostějovských celníků….

Postupem doby se naše přátelství prohlubovalo. Poměrně často jsme se setkávali po služební i odborářské linii. Měli jsme tak možnost probírat řadu nejen pracovních, ale i osobních problémů a podělit se nejen o pracovní, ale i o osobní radosti i starosti z pracoviště, rodiny i zahrady. Uvědomoval jsem si, že vždy na prvním místě u něj stál člověk a jeho dobro. Velkou úctu choval zejména ke svým starším kolegům, kteří jej zasvěcovali do tajů celnického řemesla. Osobně jsem cítil, že jako rodilí Hanáci máme k sobě nějak blíž, byť mezi námi byl nejen desetiletý věkový rozdíl, ale i rozdílnost pracovního resp. služebního zařazení. Nesmírně jsem si toho vždy považoval. Prožili jsme spolu také řadu cest doma i v cizině. Tou poslední byla naše soukromá cesta  v září r. 1996 do Rakouska, Itálie a Francie, kde jej postihla vážná nemoc. Byly to těžké chvíle a snad i důsledek osobní tragické události  a v neposlední řadě i vážné pracovní problémy.

Zůstal jsem s ním tehdy ve Francii prakticky až do jeho převozu zpět do Prahy. Snad více než tři týdny jsem s ním denně trávil čas u nemocničního lůžka. Tak jak se uměl rvát prací, rval se i s těžkou nemocí. Přestože byl stižen ochrnutím mozkového centra řeči, mohl krásně zpívat. A tak jsme k velkému údivu francouzského zdravotního personálu zpívali. Co jiného, než moravské písničky které tolik miloval.   Rádi jsme si spolu zazpívali i při mých občasných návštěvách u něj. Škoda, že těch návštěv nemohlo být víc….. Boj s  těžkou nemocí prohrál až do 20. října 2010….

 

Leo, díky za vše, co jsi pro nás celníky a celní správu udělal. Byl jsi celníkem celým svým srdcem a spolu s JUDr. Brožem ses zapsal mezi největší osobnosti novodobé celní správy.……..

 

Tak jak jsi kdysi do jedné návštěvní knihy zapsal jednoduchý ale výstižný zápis, dovoluji si ho použít dnes já, jako dík Tobě – za sebe za Spolek celníků, kterého navždy zůstaneš jeho čestným členem, jakož i za stovky kolegyň a kolegů.

 

Díky, díky, díky!!!